Všechny knížky (série,vícedílovky) pozastaveny!

Něco starého - 1. část

31. července 2014 v 22:15 | BajaShare |  Jednodílné povídky
OK :) teď chci, abyste mi do komentu napsali, co si o tomhle myslíte :) byla to má úplně první povídka :) žádná erotika :) prostě takové ty dívčí slaďárny, co čtou tak ty třináctky :) no učitelka na základce mi to chválila, ale nevím nevím :) tak co kdybyste mi napsali váš názor? :) dávám sem Prolog a První kapču :)


PROLOG
"Co ti je Steph?" Šli jsme právě parkem k nám domů, když jsem měla pocit, že nás někdo sleduje. Já, Stephanie Annabell Ollivierová, a moje nejlepší kamarádka Jennifer Heatway bydlíme ve Wilsonvillu, ve státě Oregon.
"Nic, jen je mi trochu špatně." Podívala jsem se za sebe, ale nic jsem neviděla. Jenn mě zavedla k lavičce, ať si na chvíli sednu a odpočinu si. Přemýšlím o svém článku do školních novin, když mě z úvah vyruší zašustění listí z křoví za námi.
"Jenn?" Podívám se vedle sebe, kde seděla a ona nikde. "Jenn, tohle není vtipný." Zavolám znova a odpovědí je mi akorát znova zašustění z křoví.
"Jennifer, mě to nebaví. Jdu domů." Ozvala jsem se s hlasem plným strachu. Když jsem vstávala, z křoví vyletěli dvě ruce a zachytily mě na místě. Vykřikla jsem a snažila se vykroutit. Zrovna jsem se málem vysvobodila, když mě ruce pustily a z křoví vyšla chechtající se Jenn.
"Jennifer, zbláznila ses? Jsi úplně pitomá mě takhle děsit."
Rozzuřená jsem sebrala tašku a šla po cestě, která vedla z Graham Oaks Nature Park ven. Zase jsem začínala mít divný pocit. Ohlédla jsem se doprava a tam na mě koukaly dvě jasně modré oči. Byly jasně tyrkysové s tmavým nádechem. Bylo to, jako bych se dívala na oceán za malé bouře. Okouzlily mě. Očarovaly mě tak, že jsem zůstala stát na místě, dokud ke mně nedoběhla Jenn a nezačala se omlouvat.
"Promiň, Steph. Netušila jsem, že tě to tak vezme. Omlouvám se. Jdeme domů?" Přikývla jsem, ale očima jsem stále pozorovala ty krásně modré, které mě tolik okouzlily. Byly prostě nádherné.
Jenn, poté co jsem přijala omluvu, mě táhla k východu z parku. Ještě před tím, než jsem odešla, otočila jsem se k místu, kde jsem viděla modré oči. Ty už tam ale nebyly. Náhle jsem pocítila příval zklamání a smutku. Ale obě emoce jsem potlačila, protože nemůžu cítit smutek z toho, že neuvidím jedny oči. Tak jsem s Jenn odešla z parku. Ona s výčitkami a já se znepokojeným smutkem a otázkou, čí byly ty nádherné oči.



Zrovna jsem šel lovit zvířata do Graham Oaks Nature Park, když jsem zaslechl výkřik dívky. Přiběhl jsem k místu, odkud jsem ho slyšel, ale místo vylekané dívky jsem uviděl dvě holky asi stejného věku. Jedna zrovna vycházela ze křoví a smála se na celé kolo. Byla celkem malé postavy s kudrnatými, rudými, na mikádo ostříhanými vlasy. Ta druhá mě ale okouzlila.
Zřejmě měla hnědé až kaštanové vlasy po záda, ale ve stínu jsem toho moc nezahlédl. Celkem naštvaná na tu rusovlásku se jménem Jennifer vzala svůj batoh a vykročila po cestě, která vedla kolem křoví, kde jsem se schovával.
Zrovna když jsem se chtěl otočit a jít zase lovit, se zastavila a dívala se mi do očí. Měla celkem kulatý obličej, ale zároveň štíhlý. A oči měla tak světle zelené s nemalým nádechem hnědé, že vypadaly skoro do žluta až oranžova zbarvené.
Vypadaly jako západ slunce nad obzorem. Zůstal jsem stát a díval se do těch očí, které mě zbavily všech smyslů. Ještě chvíli bych se díval, a pak bych vykročil k ní, ale překazila mi to ta holka Jennifer a začala se tomuhle roztomilému poupátku omlouvat.
"Promiň, Steph. Netušila jsem, že tě to tak vezme. Omlouvám se. Jdeme domů?"
Než jsem se stačil vzpamatovat, už táhla dívku jménem Steph k východu GONParku. Steph. Stephanie. Jak krásné jméno pro ni. Přemýšlel jsem o ní, když jsem začal chytat veverku, která byla nad mojí hlavou na větvi borovice.
Chytil jsem ji a umrtvil. Teď už jsem si jistý. Musím ji znovu vidět, i kdybych měl prohledat celý Wilsonville od sklepa po střechu. S tímhle rozhodnutím jsem se do polomrtvé veverky zakousl.

1. KAPITOLA
Stála jsem s Jenn u své skříňky a vyndávala jsem si učebnici do Historické literatury, když přiběhla Theresa a začala mluvit.
"Mám pro vás novinu." Div, že chytala dech.
"Nech mě hádat. Zase si viděla Denise Westona", řekla jsem, protože se tak chová vždy, když ho uvidí. Jennifer se taky líbí, ale rozhodně to na sobě nedává tak znát. Jen málokdo by poznal, že je do něho zamilovaná.
"Ne. Teda jo, ale to sem teď nepleť. Přistěhovala se sem nová rodina. Jsou ze Seattlu. Mají jenom mámu. Je tam jeden starší kluk, ale měl na sobě brýle, když jsem ho viděla. Má dva sourozence. Oba asi mladší…"
Dál se nedostala, protože jsem ji stopla, abych stíhala.
"Počkej. Říkala jsi, že se přistěhovala nová rodina? Co by tady v zapadákově dělala?"
"Přesně to jsem si taky říkala. A hele, tam je ten starší kluk, o kterém jsem vám říkala. A je bez brýlí." Ukázala směrem k umývárnám.
S Jenn nás zajímalo, kdo tam stojí. Otočila jsem se a div jsem nevyjekla. Ten kluk se díval naším směrem. Na mě, abych byla přesná. A díval se na mě očima, které jsem už viděla. Viděla jsem je včera v parku.
Ty okouzlující oči.
"Thereso, nevíš, jak se jmenuje?"
"Náhodou vím. Jmenuje se…"
Jméno viselo ve vzduchu, ale já ho už neslyšela, protože začalo zvonit. Nezvonil však školní zvonek, nýbrž můj budík. Trhnutím jsem se probudila. Co to byl za sen? Ptala jsem se sama sebe, když jsem lezla z postele, abych se připravila do školy a na snídani.

"Ahoj mami, tati. Kde jsou Daphne a Kathleen?" Zeptala jsem se, když jsem sešla dolů na snídani. Je středa a to máme lívance. Moje oblíbené.
"Asi ještě spí. Ale už je potřetí budit nebudu. Zaspí."
"Tak já je půjdu vzbudit." Vím, že se máma snaží, abych měla ráno trochu pohybu. Dojdu nahoru k jejich společnému pokoji. Dveře mají růžové a to stačí, abyste si domysleli, že v něm bydlí sedmileté holčičky.
Zaťukala jsem na dveře, a když nikdo neodpověděl, otevřela jsem je. Pokoj byl útulný. Dva stoly a židle, dvě postele a jedna veliká skříň. Šla jsem k oknu a roztáhla závěsy. Do pokoje se dostalo tolik světla, aby světlovlasé hlavičky vykoukly zpod peřin.
"Vstávat a cvičit. Honem je snídaně."
"Steph, my nechceme vstávat. Chceme ještě spát."
"V žádném případě. Jestli nebudete teďka vstávat, nedostanete snídani. Víte, že ve středu jsou lívance, ne?" S tímhle jsem vyšla z pokoje s úsměvem na rtech. Tohle vždy zabere. Dojdu do kuchyně, když máma pokládala talíř plný lívanců na moje místo u stolu.
"Tak co?"
"Jsou dole během chvilky," řeknu s úsměvem.
Máma se usměje a taťka se ptá: "Jak ty to děláš? Dostat je z postele ve všední den je pro nás úkol, který nedokážeme splnit." Já jenom pokrčím rameny a sedám ke stolu.
Když jsem v půlce snídaně, přiletí moje malé sestřičky a usednou ke stolu bez dechu. Já se na ně usměji a kývnu na mámu, že jsem to říkala. Ta se rozesměje a dá jim lívance na stůl.
Dojídám snídani, když se ozve zvonek u dveří. Daphne vyletí od stolu a utíká otevřít. Vrací se s Jennou, která dneska má oblečenou dlouhou bílou sukni s modrými pruhy a bílé tílko, že vypadá skoro námořnicky.
"Dobré ráno, pane a paní Ollivierovi. Jak se máte?"
"Jennifer, dobré ráno. Máme se celkem dobře, ale kolikrát jsme ti říkali, abys nám říkala jmény?" Máma se zamračí, ale taťka se usměje a vstává od stolu.
"Už musím jet. Carly, nezapomeň se stavit pro Tianu na nádraží. Má přijet kolem páté," řekne, když odchází ze dveří. Já se na ně dívám s otevřenou pusou. Tiana je moje sestřenka, kterou vůbec nemám ráda. Je snobská, nafoukaná a hodně náladová. Nenávidím ji už od svých osmi let.
"Mami, že si taťka dělal srandu? Protože jestli jo, tak se vtip nepovedl."
"Ne, nedělal si srandu. Tiana vážně přijede v pět."
Podruhé za ráno mi došla řeč a zároveň mě přešla chuť k jídlu. Jsem tak naštvaná, že vsávám od stolu a slyším se, jak říkám, že se jdu převléknout. Jenn jde hned za mnou.
"Myslí to vážně? Fakt sem přijede? Co budeš dělat? Vždyť s ní nevydržíš v jedné místnosti ani pět minut." Jenn se mě vyptává, protože ví, jaký mám s Tianou problém.
Když mi bylo osm, hrála jsem si s Tianou na zahradě u tety Kristin. Byla jsem u řeky a hrála si, když jsem zaslechla, jak za mnou někdo je. Otočila jsem se a uviděla Tianu. Ruce měla natažené dopředu a usmívala se. Zeptala jsem se jí, proč se usmívá, ale místo odpovědi mě shodila do řeky. Kvůli ní jsem si zlomila nohu. Odběhla si a vrátila se s mým tátou. Tomu, když se ptal, co se mi stalo, řekla, že jsem uklouzla na kameni a že se mi zkusila pomoct, ale odmítla jsem. Takhle začalo naše malé nepřátelství. Kdykoliv jsem tetu Kristin navštívila nebo přijely ony k nám, stával se nějaký incident. Kvůli ní jsem měla zlomenou nohu, ruku a vyvrtnutý kotník.
"Jo, myslí. Zkusím mámu přemluvit, ať spím u tebe, když tu bude. Ale teď se musím připravit do školy."

"Mami, můžu spát u Jennifer, když tu bude ta ďáblice?" Zkouším ji přemluvit, ale zdá se, že marně.
"Ne."
"Proč ne? Vždyť víš, že se nesnášíme."
"Ne. Jenom ty ji nesnášíš. Ona tě má ráda."
"Ale v jiné dimenzi. Budu spát u Jenn dokud ta blbka tu bude!" Rozhodla jsem se. Nebudu pod jednou střechou se samotným dítětem Satana.
"Stephanie Annabell Ollivierová! Nebudeš spát u Jennifer. Máš domácí vězení. Alespoň budeš mít víc času si to s Tianou vyříkat. A Jenn. Steph k tobě nepůjde, ale můžeš přijít sem."
"Ale mami. To ne…" Umlčela mě zvednutou rukou, což u ní znamená, že o tom nehodlá diskutovat.
"To je mé poslední slovo, Stephanie."
Otočila jsem se a mířila ke dveřím. "Máš ji radši než vlastní dceru," a s těmi slovy jsem bouchla dveřmi a s Jenn mířila do školy.



"Ashi, vstávej. Jinak příjdeš pozdě do školy hned první den."
Zachumlal jsem se ještě víc do peřin, když jsem slyšel mamku, jak podruhé na mě volá. Řekl jsem si, že už musím vstávat. Po včerejšku jsem na dívku jménem Steph nemohl zapomenout. Doufám, že chodí do stejné školy, jako budu chodit já. Ta dívka je jediné pozitivum na tomhle zapadákově. Kromě zvířat samozřejmě. Bez nich bych nepřežil.
"Ashere, koukej vstávat nebo si pro tebe dojdu. A ty víš, jak umím být zlá."
"Vždyť už vstávám," křikl jsem. Došel jsem ke dveřím a otevřel je. Na chodbě stáli Theodore a Tess a usmívali se.
"Co je?" Zeptal jsem se rozmrzele.
"Ty máš ale náladu. Copak se netěšíš do školy? Poznáme nové lidi, třeba si najdu i kluka."
"Tess, tohle je naše už dvanácté stěhování od doby, co jste se narodili. Chápeš, jak je to unavující? A navíc kluka sis nenašla ani v té minulé škole."
"A ty zase holku," zasyčí. "Ale copak nechceš potkat tu tvoji Steph, o které si včera básnil? Třeba budete ve stejné třídě."
Ztuhnul jsem uprostřed pohybu. "Já nebásnil. Jen jsem říkal, co se mi dělo včera na lovu."
"Ale prosím tě. Sám si nám vykládal, jak tě upoutala těma svýma očima, které byly, jak si to říkal, jako slunce zapadající nad obzorem. Nejsem blbý, brácho. I já vím, jak moc ji chceš najít. Třeba ti můžeme pomoct."
"Theodore," okřikl jsem ho. "Jsem rád, že mi chcete pomoct, vážně. Ale radši se budu soustředit na učení než na tu holku. A vám radím, ať uděláte to samé." Odcházel jsem po schodech dolů na snídani, ale přesto jsem viděl, jak na mě vyplázli jazyky.
"Ahoj, mami. Kde mám snídani?" Zeptal jsem se zmateně, protože stůl byl prázdný.
"Nikde."
"Jak nikde?"
"Nedostaneš snídani, protože vůbec nestíháš."
"Jak nestíhám. Vždyť je půl sedmé. Mám ještě čas."
"Ashi, ty asi ještě spíš," povzdechla si. "Koukni se na hodiny."
Otočil jsem se a koukl na hodina na troubě. Je za deset půl osmé. Sakra. Nestíhám. Utíkám zpátky do pokoje a tam na sebe házím oblečení. Musím si sbalit ještě učebnice, které mi mamka včera přinesla ze školy. Sbíhám schody po dvou.
"Ashi, počkej. Vždyť vás vezu. A musím ti ještě něco říct."
Řekne to takovým smutným tónem, že se musím otočit a zůstat stát. "Co mi musíš říct?"
"Bart jde dneska taky do školy."
"No a?"
"Do stejné jako ty. Bude tu asi za pět minut."
"Cože? Mami, on se sem stěhuje?"
Máma celá rozrušená přikývne. Bezva. "Takže musím chodit do školy s člověkem, kterého nesnáším, a myslím si o něm, že je samotný ďábel. Tohle ráno nemůže být lepší," povzdechnu si.
Zrovna když chce máma něco říct, zazvoní zvonek. Dveře se bez pozvání otevřou a na prahu stojí můj bratranec Bart Darwin.
"Ashere, vypadáš dobře," kývne mým směrem a otočí se k mámě. "Kde jsou Theodore a Tess?"
"Theo. Tess, pojďte dolů. Jedeme do školy."
Slyším jak za námi sbíhají mí sourozenci.
"Ahoj, Barte," řeknou naráz. No jo. Dvojčata.
"Tak pojďte. Nechcete přijít první den pozdě. Honem."
S těmihle slovy se máma otáčí a prochází dveřmi, aby nastartovala auto. Já s Bartem jdu jako poslední. Skvělý začátek školy. Doufám, že tam bude alespoň Steph, protože ta jediná mi asi spraví náladu. S myšlenkami na ni nastupuji do auta a vyrážíme do školy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbil/a se ti tahle část?

Ano :) 79.4% (27)
Nevím :/ 0% (0)
Ne :( 20.6% (7)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama