Všechny knížky (série,vícedílovky) pozastaveny!

Kapitola 7

23. března 2014 v 15:19 | BajaShare |  Pomstychtívá
Sedmička na vás čeká



KAPITOLA 7
ALEX
Ukázala jsem na šaty, které byly na jedné figuríně. Byly z hedvábí v modré až takové tyrkysové barvy. Byly bez ramínek, ale místo aby drželi normálně na prsou, měli kolem krku až po výstřih síťovanou látku též barvy. Všimla jsem si, že na pravém boku je celkem vysoký rozparek.
Přešla jsem k nim blíž, abych se pokochala. Musím si je zkusit. Zavolala jsem na prodavačku a ta hned přiběhla. Jsou vážně ochotné.
"Chtěla bych tyhle šaty," ukázala jsem na ně prstem.
"Tyhle jsou poslední. Jakou máte velikost, třeba to je ta vaše," odpověděla.
Doufám, že jsou vážně mojí velikosti. "M," řekla jsem a přála si, aby to také bylo M. Dívala jsem se, jak prodavačka sundává z figuríny šaty, a modlila se. Prosím. Rebecca přišla ke mně a stiskla mi povzbudivě rameno.
"Máte štěstí. Je to M. Chcete si je zkusit?" zeptala se.
Málem jsem omdlela. Jsou moje. Vytrhla jsem jí je z rukou a šťastně utíkala do kabinky si je zkusit. Rychle jsem si svlékla béžové šaty a kabát. Stála jsem tam ve spodním prádle a prohlížela si je.
Konečně moje vysněné šaty.
Rychle jsem na boku rozepnula zip a oblékla si je. Když jsem zapínala síťku kolem krku, cítila jsem, jak mi splývají s mojí postavou. Podívala jsem se do zrcadla a vydechla údivem. Místo obyčejné Alex tu stála nějaká hvězda z červeného koberce. Zjistila jsem, že mi ty šaty zmenšili zadek a zvýraznili prsa. Dala jsem pravou nohu bokem a díky rozparku, který jsem měla skoro až k zadku, jsem se cítila sexy.
"Tak co? Sedí?" zeptala se Rebecca, která nejspíš stála vedle kabinky. Nadechla jsem se a vyšla ven. Reb se úžasem rozšířili oči a údivem otevřela pusu. Prstem mi naznačila, abych se otočila dokola. Udělala jsem tak, jak žádala.
"Ty jsou božské. Jednoduché, ale přitom perfektní. Dej tu nohu bokem," řekla a vytahovala přitom z kabelky mobil.
"Děkuji, ale proč vytahuješ ten mobil?" zeptala jsem se zvědavě.
Usmála se ďábelským úsměvem, který jsem u ní vídala celkem často. "Dej tu nohu bokem," přikázala a já tak udělala. Nastavila mobil tak, aby zabíral jenom moji vystrčenou nohu. Uslyšela jsem cvaknutí. "Jenom to pošlu Nigelovi, ať má trochu představu, co může v sobotu očekávat. Tak spokojená?"
Přikývla jsem a usmála se. "Ani nevíš jak. Sundám si je a půjdu je zaplatit. Ty si tady asi nic nevybereš co?" Zavrtěla hlavou, ale tvářila se spokojeně.
"My půjdeme zaplatit. Bráchovu kreditku mám já. Takže si koupím na ni i svoje šaty, ale hlavně mu to neříkej," dopověděla a dala si prst před ústa. Vešla jsem zpátky do kabiny a sundala si šaty. Byla jsem šťastná. Převlékla jsem se zpátky do svých šatů a vyšla z kabinky.Rebecca už postávala u pultu a v ruce držela kreditku. Podávala jsem prodavačce šaty a usmála se na ni.
"Věřím, že jste spokojená?" zeptala se.
"Maximálně," přisvědčila jsem. Rebecca je zaplatila a prodavačka mi podávala tašku s logem Prada. "Tak. Co teď? Počkáme na kluky?" zeptala jsem se, když jsme vyšli z obchodu.
"Teď? Teď tu fotku pošleme Nigelovi. A ty zatím napiš Michaelovi, že se sejdeme u bufetu. Musíme se domluvit, co dál. To jsem zvědavá, co tomu bude říkat. Tak odesláno."
"Tys to vážně odeslala?" zeptala jsem se. Když přikývla, povzdechla jsem si. "No, tak alespoň budeme vědět, co v sobotu čekat. Myslíš, že se mu budu líbit?"
Rozesmála se. "Na sto pro. To mi můžeš věřit. Vždyť ho znám celý život." Zasmála jsem se taky a přemýšlela na jeho reakcí, až uvidí tu fotku. Pomsta začíná pane Darfesi.

NIGEL
Zrovna jsem odpočíval na gauči po náročném dni, když mi přišla zpráva na mobil. Otevřel jsem oči a podíval se na telefon na stole. Kdo to sakra je? S povzdechem jsem se pro něho natáhl. Když jsem měl mobil před očima, podíval jsem se kdo a co mi poslal. Je to od Rebeccy. Zase průser? Otevřel jsem ji a málem mi vypadli oči z důlků.
Ve zprávě byla fotka. Ale ne ledajaká. Z nějakých modrých šatů nebo co to je, koukala noha. Tu odněkud znám. Posunul jsem kurzor dolů a přečetl zprávu, co k tomu byla. Překvapení pro tebe od Alex na sobotu, stálo tam.
Co to k čertu znamená? Vyjel jsem ze zpráv a vytočil Rebečino číslo. Rychle jsem se posadil. Něco mě dole tlačí. Podíval jsem se na svůj rozkrok a uviděl tvořící se stan. Do pytle s tebou Reb.
Dál to vyzvánělo, ale nikdo to nebral. Když jsem to chtěl položit, ozval se hlas. Ale ne Rebeccy, nýbrž Alex.
"Pane Darfesi, jaké potěšení, že voláte," pozdravila. Ta malá mrška. Hraje si se mnou.
"Můžete mi dát Rebeccu, Alex?" zeptal jsem se. Proč to vzala zrovna ona? Sakra. Kouknul jsem se zpátky na rozkrok a poté, co jsem uslyšel její hlas, se mi jaksi ještě víc postavil.
"Bohužel nemůžu," odpověděla nenuceně.
"Cože? Proč?! Co má sakra v plánu?
"Zkouší si šaty na tu sobotu. Já už svoje mám a myslím, že i vy budete spokojen. Určitě jste viděl fotku, jinak byste asi nevolal, řekla. Úplně jsem si představil to její svůdné mrknutí a ďábelský úsměv.
"Ehm-. No…" Sakra. Sekl jsem se. Takže to byl celou dobu její plán. Rychle mysli, mysli. Než jsem ale stačil něco vymyslet, něco zarachotilo na druhé straně. "Páni, Reb. Vypadáš úžasně," uslyšel jsem Alexiino zašeptání.
"Myslím, že budu spokojen, i když budete mít na sobě pytel, Alex," zamumlal jsem.
Z druhé strany jsem uslyšel rozesmání. "Děkuji, pane Darfesi. Jo a Rebecca vám vzkazuje, že vám brnkne později. Už máme jenom trochu času, než pro nás Will s Michaelem přijdou. Tak zatím, Nigele," rozloučila se. Will? Michael? To jsou tam i oni? Do pytle. Vážně se proti mně spikli.
Tak počkat. To bylo poprvé, co mě oslovila jménem. Hm. Znělo to příjemně. Ne, neznělo. Hodil jsem mobil na vedlejší křeslo a promnul si oči. Co se to děje? Proč mi Rebecca poslala tu fotku? Chce mě mučit? Podíval jsem se na mobil. Vážně je to mučení, ale jestli tohle byl jen kousek těch šatů, co bude mít v sobotu, tak mnohem horší tu budu mít v sobotu. Do pekla s tebou Rebecco.
Začal jsem se zvedat ze sedačky a přešel ke skříňce s alkoholem. Pořebuju panáka. Otevřel jsem ji a našel skotskou. Nalil jsem si do sklenky a opřel se o zeď. Odolával jsem pokušení znovu se kouknout na tu fotku. Sakra, tohle je fakt předem prohraná bitva. Nalil jsem do sebe skotskou, odložil sklenici na skříňku a přešel ke křeslu, kam jsem hodil mobil.
Nalistoval jsem tu zprávu a znovu de díval na ten obrázek. Takhle to už fakt dál nejde. Jestli ji do soboty nedostanu, tak se můžu odepsat. Už jenom z pohledu na tu nohu vystrčenou z těch šatů, mám problém se koncentrovat. Co budu dělat zítra? Vlastně nic. Teď jsem si vzpomněl, že mám zítra schůzky mimo kancelář, takže ji neuvidím. Oddychl jsem si. Tak tohle bylo o fous.
Ale co pátek, sakra. S Reb už byli nakupovat teď, takže v pátek zůstane asi v kanceláři. Do prdele.
To nevěstí nic dobrého.

ALEX
Poté, co jsem mluvila s Nigelem, jsem se cítila dobře. Plán mi zatím vychází, i když s tou fotkou jsem nepočítala. Ale urychlilo to situaci a můj plán.
"Jo a díky, Reb," řekla jsem, když vycházela z kabinky, kde si zkoušela šaty, které si vybrala předtím, než volal.
"Za co?" zeptala se udiveně. Přidržela si ty šaty u sebe a ještě jednou se podívala do zrcadla. "Co myslíš, mám si je vzít?"
"Za tu fotku. Urychlilo to vývoj situace. A ano, vezmi si je, vypadáš v nich báječně," přikývla jsem. Šaty, co si vybrala, byly z bílého hedvábí, poseté tmavě modrými až černými kamínky. Ty byly od pravého boku rozmístěny do všech úhlů. Vypadaly prostě božsky.
"Tak dobře. Ale ještě si musím koupit k nim rukavice. A hele. Támhle jsou." Přešla k jednomu stojanu, na kterém vyseli různé doplňky. Našla svoje rukavice, které vypadali, že jsou taky poseté těmi kamínky. Že by to schválně zkombinovali?
Rozhlížela jsem se po obchodě, ale nikde jsem neviděla tak nádherné šaty, jaké držím v tašce v ruce. Podívala jsem se z výlohy a uviděla, jak před ní stojí naši bráchové. "Reb, myslím, že kluci už jsou tu," křikla jsem na ni.
"No. Tak si myslím, že bychom už měli jít." Vzala rukavice a i se svými šaty se vydala s nimi k pokladně.
Vydala jsem se ke dveřím a tam na ni počkala. Když se vracela od pokladny nesla tašku s logem Louis Vuitton. "Nobelova kreditka?" zeptala jsem se s úsměvem.
"Tak jasan," rozesmála se.
Zavrtěla jsem hlavou a společně jsme vyšli z obchodu a mířili za Willem a Michaelem. Cítila jsem se šťastná, ale když jsem se podívala na ty dva, úsměv mě opustil. Co se sakra stalo? Než jsme sem jeli, vypadali v pohodě, ale teď si drží od sebe odstup. Musím se pak zeptat Michaela.
"Ah. Jsem unavená. Michaeli, uvařil si doufám večeři," zeptala jsem se bráchy, když jsme k nim došli.
Zavrtěl hlavou. "Já myslel, že si na řadě ty."
"Sakra, vždyť jo." Plácla jsem se do čela. Do háje, tak to budeme bez večeře. Povzdechla jsem si.
"Vy oba umíte vařit?" zeptal se udiveně Will. Když jsme oba přikývli, pootevřel ústa šokem. "Já si sotva uvařím vodu na čaj."
Rozesmála jsem se a Rebecca se mnou. "Tak víš co? Na zítřek vás zvu k nám domů na večeři, co ty na to?" Podívala jsem se na ty lidi přede mnou. Dva z nich vypadali nadšeně, ovšem třetí se tvářil tak, jako by mě chtěl zabít. Co tomu Michaelovi je?
"Souhlasíme," řekli Will a Reb naráz. Vážně jsou sourozenci. Kéž by jsme měli s Michaelem takový vztah, jenomže to by mě nesměl tak moc srát.
Poté, co jsme se domluvili, že přijdou zítra kolem šesté, šli jsme všichni do auta.
Když jsme dorazili domů, Michael vyrazil hned do své ložnice a bouchl za sebou dveřmi. Trhla jsem rameny. Co jsem sakra řekla? Zavrtěla jsem hlavou a odešla do svého pokoje. Tašky jsem položila ke skříni a šla rovnou k posteli. Svalila jsem se na ní a během chvíle usnula.
Probudilo mě až zapípání příchozí zprávy. Vstala jsem a došla ke skříni, kde jsem měla kabelku. Kdo to k čertu je? A kolik je vůbec hodin? Otevřela jsem kabelku a poslepu jsem hledala mobil.
Když jsme ho našla, zkoušela jsem přečíst tu zprávu. Je od Nigela. Co sakra chce? Kontrolovala jsem hodiny na telefonu a zjistila, že je deset večer. Otevřela jsem zprávu a zalapala po dechu nad jejím významem.
A mě na večeři nepozvete? Stálo v ní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama