Všechny knížky (série,vícedílovky) pozastaveny!

Kapitola 2 BC

29. března 2014 v 17:26 | BajaShare |  Boss Coffee
2. kapitola nové povídky :) zase pište, co si o tom myslíte :) :) budu ráda :)


KAPITOLA 2
SAM
Vešla jsem do obchodu a hned u dveří byly košíky. Vzala jsem si jeden a z kapsy vytáhla lísteček, kde jsem měla napsané, co potřebuji. Nejdřív zeleninu. Rozhlédla jsem se po obchodě a uviděla oddělení zeleniny. Potřebuji mrkev, cibuli, česnek a citrón. Trošku jsem popošla a vzala si ze stojanu tři pytlíky. Pak jsem přešla nejdřív k zelenině. Tři mrkve budou stačit. Dala jsem je do pytlíku a ten položila do košíku.
Kosek dál byla cibule a česnek. Přešla jsem k pultu a do druhého pytlíku dala cibuli a česnek. Podívala jsem se okolo a hledala citróny. Támhle jsou. Na druhém konci. S košíkem v ruce jsem přešla na druhou stranu. Z pultu jsem sebrala pár citrónů. Když tak budou i na později.
Koukla jsem se na lístek Co dál? Maso, lasagne, konzervy, mléčné výrobky a bylinky. Bylinky. Ty jsou … támhle. Rychle jsem k nim přešla. Potřebuji tymián, oregáno a rozmarýn. Vzala jsem bylinky a dala je do košíku k zelenině.
Teď pro maso a lasagne. Přešla jsem do oddělení se salámy a masy. Mleté kuřecí. Kde je? Dívala jsem se pozorně, ale neviděla jsem ho. Přece nejsem slepá. Aha, tady je. Poslední, sakra. Rychle jsem šla k pultu s mletým masem a natahovala se pro ten balík. Ale někdo mě předběhl.
Nějaký člověk mi to vzal, když už jsem ho měla skoro v dlani. Co to, sakra? Podívala jsem se na toho člověka. Byl to muž. A hezký. Byl vysoký asi jako šéf. Černé krátké vlasy a jemně řezaná tvář. I v obličeji mu byl trochu podobný.
"Vy to potřebujete?" zeptal se. Měl trochu hluboký hlas, ale seděl k němu.
"Eh, ano. Ale jestli to chcete, tak si to nechte. Já si najdu něco jiného," řekla jsem. Co to plácám? Já potřebuji tohle, sakra.
Zamračil se, ale pak se usmál. "Hádám, že vy to potřebujete víc než já. Ještě když děláte lasagne," pověděl a ruku s masem v dlani dal před sebe. Udiveně jsem se na něho podívala. Jak to ví? "Poznám to podle toho, co máte v košíku," řekl a usmál se. Co je sakra zač?
Vzala jsem si od něho ten balík masa a dala si ho do košíku. "Děkuji," pípla jsem a otočila se na patě. Rychle jsem šla pryč. Vzpamatuj se. Zastavila jsem se a podívala se, kde jsem. Byla jsem u konzerv. No chtěla jsem pro ně zajít až pak, ale když už jsem tady.
Rozhlídla jsem se. Fazole, ne. Hrášek, ne. Kukuřice, ne. Zelí, ne. Tady to je. Rajčatové. Dřepla jsem si, abych se lépe dostala k dolní poličce. Potřebuji čtyři nebo pět. Vzala jsem z poličky pět konzerv a dala je do košíku. Podívala jsem se do něho. Musím to uspořádat.
Po chvíli jsem se zvedla s uspořádaným košíkem v ruce a vydala se k těstům. Lasagne, lasagne. Tu jsou. V jednom balíčku bylo šest plátků. Já potřebuji dvanáct. Takže musím vzít dva. Oba balíčky jsem dala k ostatnímu. Už jenom tři věci.
Rozhlédla jsem se po obchodě. Konečně jsem je uviděla. Velké lednice. Šla jsem k nim. Sýr, sýr, sýr. Tady. Otevřela jsem dveře lednice a vyndala z ní jeden tvrdý sýr. Zavřela jsem dveře a posunula se kousek dál. Bílý jogurt byl se smetanou v jedné lednici. Otevřela jsem ty průhledné dveře a vyndala z lednice malý jogurt a smetanu. To a sýr jsem položila do košíku.
Zavřela jsem dveře a otočila se k odchodu, když jsem vrazila do nějakého skla. Svezla jsem se na zem a rukou si chytla čelo. To bolí, sakra. Asi si fakt pořídím brýle, když nevidím ani to, že někdo vedle mě otvírá dveře ledničky.
"Jste v pořádku?" zeptal se. Ten hlas znám. Podívala jsem se na něj. Byl to ten muž, co mi dal to maso. Co se to děje, že na něj narazím rovnou dvakrát? Díval se na mě velmi … starostlivě.
Přikývla jsem. "Jo, jsem," odpověděla jsem a zkoušela vstát. Trochu mě zradili nohy, ale on mě přidržel a počkal, dokud jsem nestála pevně na nohou.
"Omlouvám se," řekl. Já se na něj usmála a zavrtěla hlavou. "To já bych se měla omluvit. To já do vás skoro vrazila," řekla jsem s úsměvem. Oplatil mi ho. Podívala jsem se dolů. Košík byl celkem v pořádku. Jenom to bylo trochu rozházené.
Sehnula jsem se k němu, abych to posbírala. Dávala jsem do košíku lasagne, které leželi na zemi a natahovala se pro ten jogurt. U něho jsem se setkala s jeho rukou. Vzal jogurt a podal mi ho. Děkovně jsem se usmála.
Zase jsem vstala, tentokrát už s košíkem v ruce. Podívala jsem se na něho. "Eh, díky za pomoc," řekla jsem a začala se trošku červenat, když se na mě zase usmál.
"Není zač," odpověděl. Volnou ruku si dal do kapsy a rozpačitě přešlápl.
Ještě chvíli jsem se na něho dívala. "Už bych měla jít," řekla jsem a otáčela se k odchodu. "Ještě jednou díky," dopověděla jsem a šla k pokladně. Rychle, rychle. Došla jsem k pokladně, která byla, díky bohu, prázdná. Dala jsem věci na pult a čekala, až mi to prodavačka zinkasuje.
Poté, co jsem zaplatila, jsem nákup dala do tašky, kterou jsem měla sebou. Nebyla to taška, spíš malý batůžek. Přešla jsem ke dveřím a ještě se otočila. Ten muž zrovna platil na vedlejší pokladně a díval se na mě. Upřeně. Rychle jsem se otočila a vyšla z obchodu.
To byl vážně zvláštní týpek. Ale hezký. Sice ne tak jako šéf, ale hezký.

NICHOLAS
Zrovna jsem dojel před barák rodičů. Byla to taková menší vilka. No ne zrovna menší, ale pro ně je asi malá. Mě stačí můj byt. Vypnul jsem motor svého auta. Bylo to Audi A8. Nechtěl jsem nic luxusnějšího.
Vystoupil jsem z auta a šel po schodech ke dveřím. Jsem tu jenom na návštěvě. Ještě než jsem stihl zazvonit otevřeli se dveře a vyskočil na mě můj malý bráška. Mattew.
"No, ahoj, Mattew," pozdravil jsem a zkoušel ho ze sebe dostat dolů. Je vždycky jak klíště. Bylo mu osm. Byl celkem mladý oproti mě. Taky že tohle bylo matčino poslední těhotenství. Byla zklamaná, když už potřetí nedostala dceru, po které tak toužila. Proto nás chtěla na každé akci seznámit s nějakou dívkou. Už toho máme s bratrem po krk. Ne s Mattem, ale s Oliverem. Je o dva roky starší. Ještě bydlí s rodiči, ale ne proto, že se nechce odstěhovat, to teda chce, ale kvůli toho, že pomáhá rodičům s Mattem.
"Kde je máma a táta?" zeptal jsem se. Pořád se mě nechtěl pustit.
Podíval se na mě a usmál se. "Jsou v obýváku. A Olí je v kuchyni. Vaří," usmál se. Matt měl rád, když Oliver vařil. Oliver byl povoláním policajt, ale jeho koníčkem nebylo střílení do terče, ale vaření. Vařil už, myslím, od šestnácti?
Matta jsem si trochu upravil, abych mohl chodit a vstoupil. Zavřel jsem za sebou dveře a šel s ním do obýváku. Na gauči seděli rodiče. Mamka, Chloe, byla starší dáma, ale pořád o sebe přemýšlí jako o třicítce. Alespoň, že táta je trochu normální. Zachary, tak se jmenoval. Trošku mu šedivěli vlasy, ale pořád to byl chlap v dobrých letech. Ani jednomu nebylo přes padesát. Tátovy bylo čtyřicet sedm a mámě o rok méně. Olivera měla v osmnáct. Mě ve dvaceti a Matta ve třiceti osmi.
"Čau, rodino," pozdravil jsem, když jsem dorazil. Oba dva se na mě podívali. "A hele. Ztracený syn se navrátil," řekl se smíchem táta. Konečně se mi podařilo sundat ze mě Matta. Ten se hned rozeběhl a skočil na gauč k mámě. Ta si ho přitáhla k sobě a zamávala mi. Dívala se zrovna na nějakou romantiku. Jej. "No, já se jdu podívat za Oliverem," řekl jsem. Zůstal jsem ještě chvíli, kdyby mě chtěli zdržet, ale všichni byli zabráni do televize.
Přešel jsem do kuchyně a zastavil se ve dveřích. Pozoroval jsem Olivera, jak zrovna z trouby vytahuje pekáč masa. "Nazdar," pozdravil jsem. Oliver zvedl hlavu a usmál se. "Ahoj. Konečně doma, co?" zasmál se.
Přikývl jsem. Sedl jsem si na barovou židli, která byla před barem a pracovní deskou v jednom. "Něco nového?" zeptal jsem se, když jsem si nalíval ovocnou šťávu z džbánu do sklenice.
"Jo. Dneska jsem potkal jednu holku," řekl a usmál se.
"Ty a holku? Kde? Jaká je?" zeptal jsme se. Dychtivě jsem to chtěl vědět.
"Byl jsem v supermarketu, abych nakoupil na večeři. Šel jsem zrovna pro mleté kuřecí. Chtěl jsem udělat hamburgery. Ale bylo tam poslední balení. Sáhl jsem po něm. Když se na mě podívala, málem jsem se lekl. Vypadala dobře, ale zároveň strašidelně. Děsivě mi připomínala tu holku z toho filmu Kruh. Ale když se usmála, vypadala jako anděl. Krásná, ale zároveň děsivá. Tak jsem jí dal to maso. Pak jsem ji na chvíli ztratil. Ale když už nebylo to mleté, tak jsem musel vymyslet, co udělám. Vzal jsem kuřecí prsa. Chtěl jsem je udělat se sýrovou omáčkou. Tak jsem šel k těm lednicím a tam na ni znova narazil.
Bral jsem si z lednice sýry na tu omáčku. Dveře od té lednice byly otevřené. Ona jako by se nedívala, kam jde, narazila do těch dveří. Byla asi hned vedle mě. Svezla se k zemi a nákup se jí vysypal z košíku. Pomohl jsem jí vstát a sesbírat nákup. Poděkovala mi a odešla k pokladně. Jak odcházela z obchodu, ještě se rozhlédla. Byla už skoro venku, takže jí vítr trochu načechral vlasy. Vypadala v tom okamžiku vážně dobře. No a pak jsem šel domů," dopověděl.
Seděl jsem jak socha. Strašidelný a přitom hezký obličej? Jak holka z Kruhu? Sam? To nemůže být pravda. Ne. "No a víš aspoň, jak se jmenuje?" zeptal jsem se. Jenom zavrtěl hlavou. Pokud nezná jméno, tak je to možná dobré. Přece existuje hodně holek, které se podobají té z Kruhu, ne?
"A víš o ní něco?" otázal jsem se.
"Ne, jenom to, že má úsměv anděla," odpověděl a usmál se při té vzpomínce. Ne. Nemusí to být zrovna Sam.
"Tak to ti v hledání moc nepomůže, že?" usmál jsem se a podepřel si rukama bradu.
"To ne," souhlasil. "Asi to bylo jenom náhodné setkání."
Ze skříně vytahoval pět talířů a dal je na bar. Z hrnce vylil vodu a já viděl, že uvnitř jsou těstoviny. Hrnec položil zpátky na plotnu a z pekáče odklopil víko. "Řekni, že večeře je za pět minut," řekl a otočil se ke mně zády. To byla jeho propustka.
Zvedl jsem se ze židle a odešel zpátky do obýváku. Ten film, na který se koukali zrovna skončil. Táta zvedl hlavu. "Tak, jak to jde vůbec s kavárnou?" zeptal se zvědavě.
"Velice dobře," odpověděl jsem. "Minulý měsíc k nám nastoupila další servírka. Je docela plachá, ale se zákazníky to umí."
"Pokud to s nimi umí, tak ji nesmíš ztratit. Víš, co jsem ti říkal. Že dobrá servírka znamená hodně zákazníků. Pokud se jim líbí, budou tam chodit častěji," řekl a zvedl se z gauče.
"Jo a mám říct, že večeře je za pět minut," zopakoval jsem Oliverova slova. Máma jenom přikývla a Matt už byl na nohou a letěl do kuchyně. Zdá se, že se nezměnilo to, že má pořád hlad. A máma je dneska nějaká zamlklá. To je divné.
Táta procházel kolem mě. "Nevíš, co je mámě? Je nějaká zamlklá," zeptal jsem se. Táta jenom zavrtěl hlavou. Když to neví on, tak to asi nebude důležité.
No už mám taky hlad. Celý den jsem nic nejedl. Měl jsem sice pauzu, ale i v ní jsem musel pracovat. Musel jsem dodělat účty za objednávky kávy a přísad na pečení dortů. To byl zmatek.

No nic, řekl jsem si. Dneska už bylo dost přemýšlení. Potřebuji se uvolnit. A není nic lepšího než dobrá večeře. A ta nejlepší je od Olivera. Lepší jsem ještě nejedl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tayusha - はたけ多代 Tayusha - はたけ多代 | Web | 29. března 2014 v 19:38 | Reagovat

Šíleně jsem si oblíbila Olivera s Mattem. :3
Ze začátku mi vadilo, jak strašně dlouho jsi popisovala co kupuje a jak to kupuje, ale když se objevil Oliver, vůbec mi to nevadilo. Bylo to sladké seznámení, ale čekala jsem že se třeba zeptá na číslo, nebo tak. Moc se mi to líbilo, rozhodně pokračuj. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama